Mizerné výsledky? Stane se. Nechodí diváci? Stane se. Málo peněz? Stane se. Jenže pak sjedete prstem na mapě do Arizony a zjistíte, že tady se děje všechno najednou. Jasně, málokterý klub padne na dno a okamžitě se odrazí zpátky nahoru. Ale když se podíváte na soupisku Coyotes, něco vám tam zoufale chybí. Lídr. Učitel, s nímž by talentované hvězdičky prošly hokejovou maturitou.
Když se začtete do rozhovoru s brankářem Markem Langhamerem a dojdete k pasáži, v níž popisuje svůj konec v Arizoně, asi se jen ušklíbnete a řeknete si: Já chytal dobře, ale oni mě potopili. Jasně, takových už tady bylo… Jenže pak si večer pustíte v televizi zápas Coyotes, ráno zapnete internet a něco vám tam začne haprovat.
Coyotes se pustili do přestavby, která je u týmů na dně tabulky pochopitelná. Nadbytečné matadory vyměnit za pár výběrů v draftu, případně za nějakého nadějného juniora. Budoucnost především. Jenže místo toho, aby generální manažer John Chayka vyměnil okna, opravil střechu a napřesrok nahodil novou fasádu, rozhodl se 28letý zelenáč mezi zkušenými bafuňáři k (ne)řízené demolici.
V únoru poslal do Minnesoty Martina Hanzala , v létě zamával na rozloučenou Radimu Vrbatovi a do Calgary poslal brankáře Mikea Smithe, z něhož jste dostali strach už na parkovišti před halou. Zkrátka moje země, moje pravidla. Ale když klub opustil i Shane Doan, který v klubu sbíral puky už od jeho přesunu z Winnipegu do Arizony, zůstala v kabině trojice třicátníků.
Na jednu stranu je hezké mít v klubu talenty jako jsou Chychrun, Keller, Perlini či Strome. K mladým hráčům bývají fanoušci celkem shovívaví, vždyť oni se teprve učí. Jenže v Arizoně jaksi nemají od koho. Oliver Ekman-Larsson sám přiznal, že v minulé sezoně z rodinných důvodů odstavil hokej na druhou kolej, Niklas Hjalmarsson se po příchodu z vítězného Chicaga teprve rozkoukává a od Dereka Stepana, který přišel v létě na pozici prvního centra, nikdo nemůže chtít zázraky lusknutím prstu.
Totéž nelze chtít ani po Chaykovi. Finanční problémy klubu zmiňuje i sám Langhamer, Zbyněk Michálek pro změnu hájil v létě svůj bývalý klub tím, že se neustále mění vlastníci a řeší problémy s arénou. 28letý manažer se zálibou v moderních statistikách musí šlapat po hrbolaté pouštní cestě s množstvím výmolů a kaktusů uprostřed cesty, poněkud nepochopitelně však míjí některé odbočky.
Vraťme se ještě jednou k Doanovi. NHL je byznys, byznys jsou peníze a peněz není nikdy dost, v Arizoně dvojnásob. Avšak pokud klub, který pravidelně okupuje platovou podlahu a nedokáže najít v kapsách akcionářů dva miliony dolarů pro takovou osobnost, aniž by ji dokázal adekvátně nahradit, může se těšit tak akorát na dubnovou loterii před draftem.
Edmonton může stavět tým okolo McDavida s Draisaitlem a brankáře Talbota. V Carolině, která svoji domácí halu nezaplní ani ze dvou třetin, buduje manažer Ron Francis tým budoucnosti, který už teď nemá v našlapané Metropolitní divizi daleko k příčkám zaručujícím play off. Detroit se zase nebojí zaplnit platový strop až po okraj.
Jen v Arizoně těžko hledat pozitivum. Snad jediné, a tím je množství mladých hráčů a výběrů v draftu. Jenže zbavovat se ostřílených mazáků výměnou za hromádku stíracích losů, z nichž můžete trefit jackpot stejně jako nulu, zkrátka nejde donekonečna.
Nikdo nečeká, že Coyotes na dně Západní konference rázem zažehnou rakety a za týden zaklepou na rameno Nashvillu. Ale cesta, kterou se vydali, směřuje čím dál víc do Seattlu. Tedy města, které by v nejbližších letech rádo nakouklo do světa velkého hokeje.
Související články
