Prohraný souboj s Kanadou opět ukázal, co je alfou i omegou úspěchu v dnešním pojetí kolektivních sportů včetně hokeje. Není to v první řadě tvrdost, technika či úžasná střela, byť i to je důležité. Ta hlavní veličina se však nazývá RYCHLOST! A na mysli teď nemám jen rychlost bruslení a koordinace pohybů, ale i s tím spojenou rychlost herního myšlení přímo na ledě.
Kanaďanům je tato dovednost vštěpovaná od mládí. Rozehrávka, rychlá otočka, neustálé měnění míst při zachování kompaktnosti celé pětky – to všechno dělají automaticky a bez jediné časové prodlevy. A to i ve chvílích, kdy nejsou pod přímým tlakem soupeře.
Rychlost myšlení se pak projeví i při zakončování samotných akcí, kdy nepálí bezhlavě naslepo, ale v mžiku jsou schopni zanalyzovat a uskutečnit ideální řešení. Co pak z takové hry plyne pro soupeře? U všeho je druhý, vlastně jen hasí kanadské výpady a dostává se jako štvaná zvěř pod větší a větší tlak, kterému nakonec podlehne.
Přesně takový byl i scénář pondělního zápasu. Růžičkova parta držela s Kanaďany krok přesně do vyrovnání na 2:2 ve 36. minutě zápasu. Tento okamžik byl klíčovým momentem celého utkání. Za jistých okolností mohl opravdu Javorovým listům zkomplikovat dobře rozehraný zápas, ale místo toho je nakopnul. Proč?
Růžička skočil soupeři na lep
Crosby a spol. po vyrovnání přepnuli na nejvyšší rychlostní stupeň a český tým na chvilku podlehl klamu, že je schopný se soupeřem hrát ofenzivní hokej nahoru dolů. Tato taktická chyba jde především za trenérským týmem vedeným Vladimírem Růžičkou .
Místo toho, aby reprezentace po vyrovnání změnila styl hry, uklidnila se, začala hrát zodpovědně odzadu a trpělivě se snažila využít případnou kanadskou chybu, skočila soupeři na lep a pustila se do otevřené partie. Výstižně to koneckonců zhodnotili i Vladimír Sobotka či Jakub Voráček , když mluvili o neuspořádané hře se spoustou individuálních chyb.
K českému týmu je ještě třeba dodat, že i přes taktickou minelu sympaticky bojoval až do konce zápasu na hraně svých možností. A také to, že nejlepším hráčem českého výběru byl jednoznačně Jaromír Jágr . Ten je přes všechny dohady o jeho menší roli oproti minulosti stále největší ofenzivní zbraní mužstva. A na šampionátu hraje ještě podstatně lépe než před rokem.
Přitom vzhledem k tomu, že je mu 43 let a bruslař už není nejdynamičtější, by se mohlo zdát, že to lehce odporuje výše popsané teorii o rychlosti. Nicméně logiku to dává.
Vedle tradiční síly v osobních soubojích, kdy byli Jágr společně s Voráčkem prakticky jediní čeští hráči schopní Kanaďany opakovaně přehrávat, totiž česká legenda disponuje především geniálním herním myšlením i periferním viděním. Schopností vyhodnotit situaci rychleji než soupeř a vybrat si z tisíce řešení v daný moment ten správný – nejčastěji nezištnou přihrávku spoluhráči do velké šance.
Jágrova role v týmu mi včera v tomto ohledu připomněla působení Tomáše Rosického ve fotbalovém nároďáku. I on na hřišti myslí rychleji než ostatní i jeho nabídky spoluhráčům však zůstávají někdy nevyužity, protože na ně prostě zareagují pozdě.
A tím se dostáváme zpátky na začátek – tedy k RYCHLOSTI.
Související články
