Šampaňské nebouchalo, omluvenky se do práce neposílaly. I tak byla oslava u rodičů Ondřeje Paláta po zisku Stanley Cupu intenzivní. Táta Pavel se nad ránem koupal s doutníkem v ledovém bazénu a rodina hlásí přípravu hromadného tetování. „Jsem zvědavý, jestli i Ondra bude frajer a pohár si na rameno hodí,“ usmívá se Pavel Palát.
Kdo vás vyhecoval?
„Když hrál Ondra s Tampou finále poprvé před pěti lety, domlouvali jsme se v Tampě, že když pohár získají, skočíme do bazénu. Říkal jsem, že to stále platí a dodržím to i doma. I když v Tampě by teď bylo koupání určitě příjemnější.“
Jaký byl bazén?
„To je zajímavé, v té euforii jsem chlad ani nevnímal. Týden jsem na to trénoval, vlezl jsem si do bazénu před každým zápasem i po něm, abych byl připravený. Ráno jsem si oblékl tričko Tampy, zapálil doutník a hopnul jsem tam. Byla i nafukovací matračka. Jen když pak žena odjížděla autem do práce a já musel v mokrém tričku a s doutníkem kontrolovat cestu, tak lidi v těch dvou autech, co jeli kolem, si asi museli myslet, že jsem se zbláznil.“
Co se vám honilo hlavou?
„V první chvíli to byla hlavně úleva, docházelo nám všechno až postupně. Byli jsme šťastní. Ondra nám pak hned posílal fotky z šatny, v sedm už musela manželka do školy, navíc rychle běžela koupit něco sladkého pro kolegyně a taky nějaké chlebíčky, aby to mohli oslavit i ve škole.“
Vaši manželku jste do bazénu nehecoval?
„Já ne, ale když Ondra na videu viděl, jak blbnu, tak říkal, že tam má skočit i mamka. A oba pak máme doběhnout na zastávku autobusu jen v plavkách. Něco se ale ještě chystá. Před pěti lety jsme se všichni zavázali, celá rodina, že když kluci Stanley Cup vyhrají, tak si necháme pohár vytetovat. Každý, kam chce. Jsem zvědavý, kolik lidí z rodiny to opravdu splní.“
Kolik v tom je „namočeno“ lidí?
„Dost. Já mám dva bráchy, jeden šéfuje družstvu v Ivanovicích a hned ráno posílal fotku, jak zvedá nad hlavu obrovskou mlíkařskou konev. Druhý brácha je ředitel na škole v Olomouci, tam bude taky veselo. Mají každý dva kluky, dvě holky, tetovací salony budou mít napilno. Já na tetování nikdy nebyl, bojím se. Vždyť já se bojím i testů na koronavirus, tak nevím, jak se odvážím.“
Ondra do salonu také zamíří?
„To jsem právě zvědavý, jestli bude frajer a pohár si na rameno hodí.“
Jste hrdý na syna?
„My to takhle nikdy nebrali, fakt. Nekasali jsme se, takhle vysoko jsme dlouho vůbec neuvažovali. Po pravdě, měl jsem tři sny. Aby Ondra jednou do města dovezl výstroj z NHL pro děcka jako kdysi Pavel Kubina. To se povedlo, minulý týden jsme předávali 25 výstrojí. Pak jsem snil, že získá Stanley Cup. I to se povedlo. A třetí sen mám, abych se jako trenér dožil toho, že za deset let bude další kluk z Frýdku ve finále. Máme jich teď šikovných moc, tak věřím, že tohle taky klapne.“
Napadlo by vás v začátcích kariéry, že to dotáhne až ke Stanley Cupu?
„Vůbec. Chodili jsme se díval na frýdecké muže, to bylo něco neskutečného, dohrával tady třeba Kotala. Když jsme pak chodili na Vítkovice, tak to bylo zase o kus výš, tehdy pro nás nebylo nic lepšího na světě. NHL bylo tak daleko! I repre se Ondrovi dlouho vyhýbala, v dorostu půl roku vedl bodování a vůbec se neobjevil v žádném výběru. Až když ho vzali poprvé, tak se to rozjelo a šlo to. Musel si to fakt prošlapat sám, vždycky to měl těžké. Tak si to teď vybral.“
Je pak takový výsledek cennější?
„Zrovna nedávno jsem vzpomínal, když šel Ondra v dorostu jako deváťák do Vítkovic. V tom roce Vítkovice vyhrály extraligu dorostu, Ondra tam odehrál nějakých patnáct zápasů, než mu zlomili klíční kost. Tým ligu vyhrál, byl raut. A my jsme si tam s manželkou připadali jako vetřelci. Báli jsme se vzít kousek salámu, cítili se nepatřičně. Vítkovice tehdy měly výborný tým - Šeďěnka (Ondrej Šedivý), Šturcík (Roman Szturc), Petr Mrázek... My se tam na začátku fakt cítili nepatřičně. I proto teď Ondra podporuje mladé kluky, aby nezažívali nějaké odstrčení. Nesnáší dělení na staré a mladé, chce, aby byl kolektiv byl dohromady a fungoval pospolu.“
