Když včera při venčení psa zvedla telefon, nejdříve se jí do vyprávění o svém slavném synovi nechtělo. „Jsem ráda, že už jsem spíše v ústraní,“ reagovala Anna Jágrová. Po chvíli se ale rozpovídala. „Vždyť i sám Jaromír mě v jednom rozhovoru zmínil. Prý že jsem mu před finále položila telefon, ale ono to bylo trochu jinak. Je to pacholek!“ smála se.

Jak to tedy bylo?
„Je pravda, že jsem mu volala před zápasem, když jsme se doma dívali na Švédy s Němci v bitvě o třetí místo. Jen jsem mu pověděla, že už takhle to dotáhli dál, než se očekávalo. A chtěla jsem mu říct, aby v tom finále na sebe hlavně dávali pozor, protože v tom mohou být velké emoce, tak aby se někdo nezranil.“

A nakonec z toho bylo zlato!
„Bylo to úžasné. Ale i stříbro by bylo hezké, ne? I když pro Rusáky asi moc hezký nebylo.“ (usměje se)

Nechtěli jste se manželem vydat na finále do Kölnu osobně?
„Léta přibývají, také jsme nechtěli, aby tam kolem nás poletovali fotografové... Navíc jsme nemohli nechat babičku doma samotnou. Vyrazila tam Jaromírova sestra se synem, kterému je už 17 let a přitom nikdy nebyl ani v NHL, takže o to víc si to teď užil, byl se podívat i v kabině.“

Babička oslavila přesně v den vítězného finále 88. narozeniny, to tedy byl stylový dárek...
„Dostala zlatou medaili! Když s ní Jaromír před zápasem mluvil, tak říkal: ´Babi, to abych už dal konečně toho góla, ne? Když máš ty narozeniny... ´ To mu sice nevyšlo, ale zase měl krásnou přihrávku.“



Jak vám bylo, když jste ho v závěru viděla, když jenom seděl zraněný na židli?
„Nebylo to příjemné. Byl smutný, koukal do země, určitě to bylo bolestivé. Ale zase to nevypadalo nijak vážně. Víc mě bolelo, když ho na olympiádě srazil ten Ovečkin. Toho jsem se víc bála. Když tam teď jenom tak seděl, aspoň poznal, jaké to je, když to prožíváme my fandové. Když na něj byl záběr, bylo vidět, že se nekouká, jak byl nervózní.“

Vy jste finále sledovala doma u televize?
„Ano, nechtěli jsme chodit nikam mezi lidi. Sledovali jsme to v klasickém složení – manžel, já a babička. My jsme parta, koukáme na všechny zápasy. Hlavně babička to neuvěřitelně prožívá, i kdyby to bylo ve dvě ráno, tak už sedí v křesle od jedné a čeká. Má svoje místo, ona to opravdu žere.“



A vy s manželem jistě také.
„Jsme oba samozřejmě nervózní, ale každý to prožíváme jinak. Kdyby to šlo, dívali bychom se každý jinde. (usměje se) To jsme dělali, už když byl Jaromír malý kluk a chodili jsme se dívat na zimák. Já jsem stála na jedné straně stadionu, manžel na druhé. Abychom se nehádali. On to totiž prožívá víc jako táta, já jako máma. Já o něj spíš mám strach, manžel to vidí po té hokejové stránce. Prostě je pořád chytrej, říkal, co by měl udělat...“

Maminky to berou hlavně tak, že jsou na své kluky pyšné.
„To je normální, my mámy to vnímáme s větším citem.“

Asi je zbytečné ptát, jestli jste na syna hrdá.
„Samozřejmě jsem, ale to je přeci každá máma. A byla bych i v případě, kdyby nebyl vůbec slavný.“

Co říkáte na jeho emotivní proslov po zápase s Norskem?
„Prostě to v něm... (přemýšlí) No vybuchnul jako ta sopka na Islandu, i když její jméno vám neřeknu, to je moc složité.“



Znovu se ukázalo, jaký je to reprezentační srdcař.
„Ale to byl i předtím, akorát to takhle nedával znát. Když se nedařilo, spíš se stáhnul dovnitř. A lidi si pak mohli myslet, že na to kašle. Tentokrát už to prostě nevydržel, viděl, že mužstvu nikdo nevěří. Tak to řekl.“

Byla jste překvapená?
„Nejdřív jsem se trochu bála, jestli mu to neujelo až moc. Jak už jsem říkala – když ho něco mrzí, spíš se zatáhne, bere všechno na sebe. A teď to najednou všechno vylítlo, já ho takhle ani moc neznám. Ale jinak tam v Německu byla výborná parta, ne?“

Určitě ano, mužstvo bylo neuvěřitelně soudržné.
„Před olympiádou ve Vancouveru nebo před jinými velkými akcemi to vypadalo, že je přejágrováno. I když nechtěl dělat kapitána, aby se všechno nemotalo kolem něj, tak stejně to tak dopadlo. A myslím si, že to třeba někdo z jiných hráčů z ješitnosti neunesl. I když si to nechtěl připustit, tak mu to vadilo. Kdežto v Německu to bylo něco jiného, protože se tam sešla většina mladých kluků, kteří Jardu brali víc, než když hrál s těmi hvězdami. Možná i proto po zápase s Nory vybouchnul. Kdyby kolem něj byli samí hráči z NHL, třeba by to takhle neřekl a jenom by se zatáhnul do sebe. A kdo ví, jak by to všechno v tom případě na šampionátu dopadlo...“



Věřila jste i po porážce se Švýcary, že tým dojde aspoň do čtvrtfinále?
„Přiznávám, že když hrozilo, že mužstvo udělá nejhorší výsledek v historii, byla jsem smutná. Když se kluci dostali do play off, spadlo to ze mě. Ale stejně při nás tam nahoře někde stál, co?“

Jak se říká, hráči tomu štěstí šli naproti.
„To souhlasím, obrovsky bojovali. Ale i to štěstí bylo, třeba když Rachůnek vyrovnal v semifi nále sedm sekund před koncem! Nádhera.“

To jste si museli doma pořádně radostí zakřičet.
„To víte, že jo. I babička křičela, ta u toho i brečela.“

Vám neukápla slza dojetí?
„Ale to víte, že jo... I po finále. Ale ani ne nad tou výhrou, přeci jenom už jsme těch úspěchů s Jardou zažili dost, ale hlavně mě potěšilo, když jsem viděla ty rozradostněné ostatní kluky. (dojatě) To bylo něco nádherného, neskutečného. Byla to vzpruha pro všechny lidi, nikdo to nečekal. Dodalo jim to víru, že všechno je možné. Ale musím říct, že mě ještě víc dojala a rozbrečela jiná věc.“



Jaká?
„To, jak Jaromír při oslavách na Staroměstském náměstí mluvil o tom srdci a potom ho hodil lidem do davu. To bylo krásné gesto, až jsem si říkala, jak ho to vůbec mohlo napadnout. To mě opravdu dojalo nejvíc...“

On má většinou velkou schopnost při správné chvíli pronést nějaké moudro.
„A ani nevím, po kom tohle má. Já ani manžel jsme takoví řečníci nikdy nebyli. Jaromír tohle dokáže – vždycky umí reagovat rychle i vtipně. Můžu ho znát sebevíc, ale stejně mě dokáže tímhle překvapit.“

Stále Jaromírovi domů chodí dopisy od fanoušků?
„Jasně. Ale už nepíšou holky! (směje se) Už jsou to spíš babičky. Nedávno dostal i dopis od jednoho starého pánu, kterému je 85 let. Psal, že mu nechce posílat kytku, když je to chlap, ale že by mu i tak chtěl popřát všechno nejlepší a věří, že mu vyjde všechno od A do Z. A namaloval krásnou vázu, do které místo kytek rozprostřel všechny písmena od A do Z. To bylo krásné. Nebo volala i nějaká osmasedmdesátiletá paní z Moravy, že mu moc fandí a že má pro něj slivovičku. A já na ni v legraci: ´Paní, vy byste mi ho ještě naučila pít!´ U nás v rodině totiž nikdo nepije ani nekouří, prostě se to nenosí. Dopisů celkově stále chodí dost.“

CO K NĚMU PATŘÍ

POKŘIŽOVÁNÍ PŘED ZÁPASEM. Před každým utkáním si stoupne na modrou čáru, sundá si helmu a pokřižuje se. Víra mu pomáhá. VŠEM TYKÁ. Je to jeho styl. A i ostatní tykají jemu. „Mám to radši, protože mám potom k někomu blíž. Nechci, aby mě ostatní brali jako hvězdu.“ CHODÍ POSLEDNÍ. Je to jeho základní rituál – ze všech hráčů v týmu vždycky přijde na led poslední. Ale třeba i na rozhovory nebo do autobusu před odjezdem. * ŽÁDNÝ ALKOHOL. Nikdo z rodičů nepije alkohol, v tomto ohledu je po nich. Neporušil to ani po finále v Německu. „Slavím, ale ne s alkoholem,“ vysvětloval. * SEZENÍ NA MANTINELU. Nádherné kličky, silné paže... A také to, že při každém přerušení si sedne na mantinel. A nohy mu vlají, aby si odpočinuly.