To se nedalo přehlédnout. Vztekal se, když měl pocit, že sudí týmu ubližují. A mohl se zbláznit radostí, jakmile se za brankou soupeře rozsvítilo červené světlo. S takovými emocemi Jaromír Jágr neprožíval v minulosti snad žádnou reprezentační akci. Co se stalo? „Konečně se z něho stal velký šéf,“ říká Marian Jelínek, kouč Plzně a Jágrův dlouholetý spolupracovník.
Jágr a hokejový vůdce. O tomto spojení se mluvilo už před pár lety. Ale zdálo se, jako by ji famózní útočník nebyl schopný naplnit. Sice zažil zlaté radosti, ale také velká zklamání, po nichž častokrát zapochyboval, zda v národním týmu pokračovat. Po letošním šampionát je ale všechno jinak. „Našel svoji roli. Teď je to jeho tým,“ říká Jelínek.
Jágra znáte velice dlouho. Dokázal byste popsat, v čem se nejvíc změnil?
„Já vidím největší změnu v tom, jak působí jeho gesta na mužstvo. V ranném věku si to asi tolik neuvědomoval. Třeba ta jeho upřímná radost, jakou projevoval teď na šampionátu, tu jsme dřív u něj až tolik neviděli. A právě to jsou věci, které hráči kolem něj vnímají. Podle mě to byl důvod, proč se mu nedařilo být dobrým kapitánem v určitých dobách jeho kariéry. Hráčsky je excelentní, o tom snad nikdo nemůže polemizovat. Ta kritika, která sem tam padla, třeba i z úst pana Holíka, že by takového hráče do týmu nechtěl, byla dána jeho chováním a výroky, které dával. Američané pro to mají krásné slovo message. A ty message tehdy nebyla tak výrazně týmové jako teď. To je ta největší změna. Teď přijal zodpovědnost, přijal roli lídra, nepsaného šéfa kabiny. Teď je to jeho tým.“
Jaromír Jágr se raduje z vyrovnávacího gólu Jakuba Klepiše • Foto Pavel Mazáč (Sport)
Kdy jste cítil, že tu roli opravdového lídra skutečně přijal?
„Myslím si, že to začalo, když na sebe strhnul pozornost výroky, nebo chcete-li proslovem po prohraném zápase s Nory. Najednou se nezačalo diskutoval, jestli ten či onen hráč, má být v mužstvu, ale o tom, co Jágr řekl. Tím, že na sebe upoutal pozornost, odlehčil ostatním a dal týmu vzkaz. A ten zněl: Pánové, teď tady z nás dělají blbce, nikdo už nepřijede, takže my musíme. V tom byl ten přerod.“
Překvapilo vás, jak šampionát emotivně prožíval, jak skákal na střídačce radostí?
„Z jeho strany to byla upřímná radost, nic hraného a hlavně ani nic brzděného. Nemluvil bych ale o překvapení, protože dřív se také radoval, ale spíš uvnitř. Navenek z nějakého důvodu, možná ze studu, možná z určitých obav odhalení se, tohle nedělal. A to byl špatný message pro ostatní hráče. Hvězdy v týmech si totiž musí uvědomit, že jejich gesta, slova jsou vnímána vlastně jako slova hokejového boha. Vezměte si současné mužstvo, co hrálo na šampionátu. Vždyť polovina hráčů, co tam byla, měla Jardu s prominutím na plakátu nad postelí v dětském pokojíčku. A teď najednou s ním hráli na mistrovství. Pro ně má tedy slovo takového hráče jako Jágr ohromnou sílu. A právě od osobností musí přijít impuls, od nikoho jiného. Trenér může hráče zblbnout, ale správnou a silnou vnitřní infrastrukturu a vazby neudělá. A Jarda tu správnou message vyslal, slovy gesty i tou radostí.“
Jágr v minulosti několikrát přiznal, že si uvědomuje svoji pozici. Tedy hráče, na kterého lidi chodí. Myslíte si, že jeho vůdčí schopnosti tlumily vlastní obavy, aby nezklamal fanoušky, národ?
„Určitě. Vždycky hrál hokej s tím, aby pobavil lidi. A vždycky měl radost, když se mu něco povedlo. A ne proto, že se to jemu samotnému povedlo, ale že se lidi o tom bavili. Takový narcismus v něm je a musí být v každém, kdo chce bavit lidi a ukazovat věci, které před ním nikdo neukázal. Když byl v Pittsburghu v obklopení Lemieuxů a Francisů, týmová návaznost nebyla nutná. Vše se změnilo v momentě, kdy to obklopení skončilo a z mladého kudrnatého kluka z Kladna měl být najednou někdo, kdo tým vede. Jenomže k tomu přerodu podle mě v té době nedošlo. Mužstvo to hladově očekávalo, ale Jarda mu to podle mě nedával, protože byl soustředěný na svůj výkon. A právě kvůli tomu, aby nezklamal lidi, protože je to přece on, kdo musí dát góly. Až teď to břímě shodil. Když to řeknu ošklivě, zvykl si na to, že nemusí být vždycky tím prvním na mužstvu, tím prvním v lize. Že se může věnovat jiným věcem, které za něj nikdo jiný neudělá. Že nalije týmu energii, vstane v kabině a něco řekne, raduje se po gólu jako malé dítě a tak dále. Najednou dal informační pecku, po které si ostatní hráči museli říci: Tak to je borec.“
Jaromír Jágr a Petr Vampola měli důvody k úsměvům. • Foto Pavel Mazáč (Sport)
K tomu, abyste shodil břímě, je ale potřeba i kus odvahy.
„Jednoznačně. Je zapotřebí kus velké odvahy. Musíte odhodit ego a uvědomit si, že jsem přínosem, už ne tím, když dával tři čtyři góly, ale tou nadstavbou, která se od něj očekává. Každý trenér vám poví, že je krásný mít hráče, který dává dva tři góly za zápas, jenomže pokud vám v kabině nepomůže, nic to neznamená. Jedinec může strhnout zápasy díky gólům, pokud ale mlčí jako ryba a jede si svou, pořád vám v týmu chybí něco jako tmel. Vnitřní struktura pak není pevná.“
Spíš jsem narážet na skutečnost, že svými výroky o omluvenkách či situaci v českém hokeji vyvolal reakci. A ne vždy souhlasnou. Hodně dlouho se odhodlával, jestli vystoupit?
„To měl v sobě ujasněné delší dobu, šlo jen o to mít odvahu to dostat ze sebe ven. Myslím, že co se týká názorů, v tom nedošlo k přerodu. O těch věcech jsme diskutovali x let. Jenomže vždycky v soukromí. Možná až teď našel správný timing. Vypadalo to na bezvýchodnou situaci, za nimi byla propast, vždyť to mohl být nejhorší šampionát v historii. A to ho asi vybudilo. Odvážil se ale myslím v pravý čas.“
Neměl jste obavy, jestli si dokáže najít svoji novou hokejovou roli?
„Přiznám se, že měl. Asi tak před dvěma lety. V duchu říkal, jestli nezmění vnitřní postoj… No ale teď jsme si dvakrát telefonovali a dlouho si povídali, když dostal Vampolu na centra. A já mu říkal: Hele Jardo, Češi vždycky vyhráli všechno, jak se říká, s odřeným zadkem. Vzpomeň si na Nagano, Vídeň. Tak neblázněte. A najednou jsem cítil, že reaguje jinak než před pěti.“
Během šampionátu a především těsně po něm Jágr prohlásil, že by rád v reprezentaci pokračoval. Zkusil byste odhadnout, kolik let je schopný táhnou národní tým?
„Jarda se jednoznačně posadil do role šéfa týmu. A když mu vydrží zdraví, tak s tímto postojem k hokeji může hrát ještě x let. Jednoznačně. Dal totiž jasně najevo, že se už nepovažuje za hráče, který je v reprezentaci od střílení gólů, ale že je to jeho tým a že si ho bude oprašovat. Je to hodně cítit. Často se stávalo, že odcházel do kabiny už před koncem zápasu. A teď? V závěru finále nebyl na ledě, ale seděl se skloněnou hlavou a v uvozovkách se modlil. A pak měl upřímnou radost. Jak jsem řekl, našel roli, která mu je šitá na míru.“
| Hokejový kouč, autor odborných knih a pedagog narozený 18. 10. 1963 v Českém Krumlově. * Od roku 1991 trénoval v Německu, převážně ve druhé Bundeslize, kde se seznámil s Jaromírem Jágrem. Později se stal jeho osobním trenérem a založili spolu Jágr Team. * V sezoně 2003/04 byl asistentem Aloise Hadamczika u dvacítky, pak pracoval jako konzultant reprezentace, na Světovém poháru 2004 a zlatém MS 2005 ve Vídni byl asistentem Vladimíra Růžičky. * od sezony 2004/05 nejprve jako asistent Slavomíra Lenera, později Františka Výborného pracoval ve Spartě, má s ní dva tituly z let 2006 a 2007 * od loňského léta je hlavním koučem Plzně s níž letos vyhrál základní část extraligy. * od roku 2004 má titul doktora filozofie. |
