Léčebná kůra se daří, Alois Hadamczik tahá Vítkovice z marastu minulých sezon. Jeho tým kraluje extralize, což by ještě v létě znělo jako holý nesmysl. Nyní je to fakt. Kouči se práce daří.
Přesto nemůže stále zapomenout na své bývalé období u reprezentace. Národní tým? Toť věčné téma. A v případě Čechmánek stále živé.
Ti dva se od šampionátu v Moskvě 2006 nemusí. Týmu se turnaj nevydařil, slabě chytal i Roman Čechmánek. Zkušený gólman se pak ve Sportu otevřeně pustil do trenérovy práce. A občas tak činí dodnes.
Hadamczik lituje, že na Čechmánka tenkrát vsadil. „Pozdě jsem si uvědomil, že jsem měl dát na upozornění zkušených hráčů, že jeho osoba vytváří v týmu negativní prostředí,“ říká.
Odevšad nyní slyšíte chválu, jak jste zvedl Vítkovice. Pokud se ponoříte do svých pocitů, co najdete?
(přemýšlí) „Já začnu úplně odjinud. Víte, co mě teď napadá?“
Nevím.
„Jak jsem se vracel z olympiády v Turíně s bronzovou medailí a místo pozitivních ohlasů jsem sklízel kritiku.“
A jakou to má souvislost s Vítkovicemi a současností?
„Pořád mě mrzí, jak se ten bronz devalvoval. A vůbec celé moje působení u reprezentace. Určití lidé říkali něco, co nebylo vůbec pravdou. Že hráči nechtěli jet a podobné hlouposti (rozmrzele). Přitom se podívejte na moje sestavy, ať už v Turíně nebo na mistrovství světa. Nechyběly mi hvězdy jako Kaberle, Eliáš, Erat, Plekanec, naši nejlepší hráči. A plno dalších. Málokdo si uvědomí, že třeba před šampionátem ve Vídni neexistovaly tak přísné a důkladné prohlídky v klubech NHL. Za mého působení se výstupní kontroly směrem k potřebám národního týmu strašně ztížily. Nehledě na to, že kdykoliv naše reprezentace přivezla zlaté medaile, mohla se opřít o skvělé výkony gólmanů. Za mojí éry se zranil Hašek na olympiádě a Vokouna jsem se na mistrovství světa nedočkal kvůli zranění. Základní stavební kámen jsem neměl natolik silný jako moji předchůdci.“
Ani v Quebeku?
| KDO JE ALOIS HADAMCZIK |
|
- Narodil se 20. června 1952 v Kravařích v německy mluvící rodině. Česky se naučil až v první třídě - Jako hráč to dotáhl s Tatrou Kopřivnice do I. národní ligy - Dálkově vystudoval trenérství na FTVS UK v Praze - Trenérskou kariéru začal v roce 1984 v Třinci - V roce 1990 odešel na dvě sezony do Německa a po návratu vedl krátce Olomouc, potom rok Vítkovice - V roce 1995 postoupil do extraligy s Třincem, s nímž získal v roce 1999 bronz - V roce 2001 dovedl k bronzu Vítkovice, o rok později je dostal až do finále - V roce 2005 dovedl k bronzovým medailím na MSJ český národní tým do 20 let - Potom převzal reprezentační A-tým, s nímž v roce 2006 vybojoval bronz na ZOH v Turíně a stříbro na MS v Rize - Na posledních dvou šampionátech Hadamczikův výběr nepřešel přes čtvrtfinále - Před touto sezonou převzal Vítkovice, kde je trenérem i generálním manažerem - V současné době figuruje jeho tým v čele extraligy |
Po Quebeku jste tedy nevěděl hned, že půjdete do Vítkovic?
„Dlouho jsem otálel, jestli tam jít, nebo ne. V hlavě jsem měl vyřešené pouze to, že když půjdu trénovat, tak jedině do Vítkovic. Je pravda, že Franta Černík (prezident klubu) měl velkou trpělivost s mým rozhodováním. Pak mi došlo, že Vítkovice jsou tou nejlepší možnou štací. Mám to blízko z domova a hlavně jsem ve Vítkovicích chtěl pozvednout hokej. Ten tým znám, prostředí rovněž.“
Věřil jste si naprosto, že po minulé sezoně zlomené hráče Vítkovic, hlavně veterány, znovu nakopnete?
„Věřil. Pokud k nim použijete správnou komunikaci a optimální trénink, výsledek se dostaví. Samozřejmě, v hráčích musí být potenciál. A o něm jsem nepochyboval. Chtělo to pouze doplnit sestavu o pár jmen.“
To zní docela jednoduše. Víc v tom probuzení není? Prakticky totožná sestava hrála na jaře o udržení.
„Já ale nevím, co na to mám říct? (usmívá se) Šlo nám o to namotivovat kluky, aby sami ze sebe vydávali to nejlepší. Bez přehnaného nucení. A to se nám zatím daří. Nynější dobrá nálada v mančaftu a viditelná spokojenost hráčů je pro kouče tou největší odměnou, jaká může přijít. Pominu-li výsledky. Mám období, kdy do práce chodím hodně rád. Těší mě, že se nám tu podařilo něco vybudovat. Jsem rád, že i hodně kritizovaní hráči prokazují, že v sobě tu výkonnost mají.“
Například?
„Tak třeba Šimíček, Burger, Ujčík. Na těch hráčích jsme postavili tým. A ten tým funguje. I díky tomu, jak starší hráči komunikují s mladšími. To je podstatné, protože ve Vítkovicích máme stoprocentně nejvíc mladých hráčů v celé lize. Před týdnem v Pardubicích jsme dali do sestavy pět devatenáctiletých hráčů. Starší kluci jim radí, ladí je do pohody. Na druhou stranu musím říct, že jsme v létě řadu mladších nezařadili, protože jejich přístup nebyl adekvátní. Pokud nejsou hráči pracovití, nemá cenu se s nimi zabývat. Starší hráči je nevezmou. Ale my se tady bavíme, jak to všechno krásně funguje, přitom ještě ani není prosinec. Cesta do cíle bude dlouhá a hodně trnitá. O tom nepochybuju.“
Čím jste probudil veterána Šimíčka a další hráče, aby jim došlo, že musí přidat?
„Vyříkali jsme si problémy, ujasnili názory. Vzal jsem jejich postoje na vědomí, stanovili jsme si pravidla hry. Pokud se mi něco nelíbí, nemám problém to hned řešit. Na druhou stranu je nutné, aby se hráčům dostávalo uznání. V kabině používám individuální přístup, a to se mi vyplácí. A co je neméně důležité, hráči přijali za svou strategii, systém a taktiku hry. Hlavně ti starší, což je základ všeho.“
Musíte z hlavy vyhánět myšlenky na boj Vítkovic o ligové finále či o zlato?
„Snažím se vysledovat, nakolik máme schopný tým pro záludnosti play off, kde se často mažou rozdíly mezi prvním a osmým. Dál ve svých vizích nejdu. Máme postupné cíle. Prvním je účast v play off, tedy místo mezi elitní šestkou.“
Jak důležitý je ve vašem případě faktor Moravy?
„Jak to myslíte?“
Tak, že Morava je váš region, podle mě vám sedí víc než české území. Při předchozí štaci jste s Vítkovicemi i Třincem hrál finále. A teď jste znovu nahoře. Neříkejte mi, že v tom něco není.
„Nevím, to mi tedy nepřijde (přemýšlí). Já nedělám rozdíly mezi Čechem, Moravákem, Slovákem.“
Vy ne, jiní třeba ano.
„Beru, že dav lidí se dá strhnout jedním článkem, ale že bych já byl ten případ (krčí rameny). Trénoval jsem Spartu a nevybavuju si žádný větší problém. Dva roky po sobě jsme sice uhráli třetí místo, finále tam nebylo, ale od něj nás dělil kousek štěstí, třeba ta nastřelená tyčka v poslední minutě semifinále se Slavií, kdy jsme vedli 3:1 na utkání. Finále mohlo být naše. Na svoje působení ve Spartě nedám dopustit, ani na lidi okolo týmu. A že někteří hráči museli odejít, to je ve sportovním životě normální. Někteří ztrácejí schopnost uznání slabé výkonnosti a chyby hledají všude jinde jen ne u sebe.“
Dokážete silou svého vlivu postavit v Ostravě novou hokejovou arénu?
„Udělám všechno pro to, aby se to podařilo a měli jsme arénu jako je v NHL, jenom v menším provedení. Mám pořád před očima, jak sedím v hale Tampy v desáté řadě. Tam máte hokej jako na talíři. Vidíte hráčům do očí, slyšíte hráče brzdit, vidíte detailně osobní souboje, pro lidi je to úplně jiný zážitek než ve stávající vítkovické hale. Město je vstřícné s tím něco udělat. Přinejmenším zmenšit kluziště a přiblížit fanoušky k ploše. Pak přijdou i další diváci. Kult sportovní show je jasně daný. Pokud se nám to podaří zajistit, do přebudované haly bude pravidelně chodit sedm tisíc lidí. O tom jsem přesvědčený.“
Reálnější je tedy přestavba nynějšího paláce?
„Kdybych mohl rozhodovat pouze já, přikláním se k výstavbě nové arény. Ostrava jako kraj potřebuje jednu odpovídající halu pro sport, další prestižní akce a kulturu. Vděční budeme ale za každou změnu.“
Vrátím se teď na začátek rozhovoru. První otázka byla pasována k Vítkovicím, odpovědí jste okamžitě přešel k reprezentaci. Znamená to, že vám průběh těch tří sezon stále leží v žaludku a nedokážete za tím udělat tlustou čáru?
„Naopak, já jsem tu tlustou čáru udělal. Říkám si však, že není plno trenérů, kteří se mohou pochlubit medailí z olympiády a mistrovství světa. Jako trenér jsem to měl těžší v tom, že jsem nikdy nehrál NHL a za národní tým. Na druhou stranu mojí výhodou je, že jsem se jako kouč vytáhl úplně z nuly. Zažil jsem druhou národní ligu, dojít k těmto metám nebylo jednoduché. Uvnitř sebe vím, že hráči do mého týmu přijížděli rádi a s chutí. To mě těší, přestože jsme tu cestu v Quebeku nedotáhli do konce. Ten tým si za tu práci zasloužil něco jiného. Mě však bohužel mohla uspokojit jenom hra a parta skvělých kluků v Kanadě. Výsledek ne.“
Mluvíte o chuti hráčů reprezentovat. Právě tohle zpochybňuje Roman Čechmánek, který pod vámi chytal na šampionátu v Moskvě 2006.
„Ano, Čechmánek je můj problém spojený s reprezentací, ač založen na nepravdě. Bohužel se to pořád táhne dokola.“
Co říkáte jeho vyjádřením, že národní tým v létě konečně převzal ten správný kouč?
„Co tomu říkám? Čechmánkovi jsem dal šanci v době, kdy neměl extra výkonnost, měnil klub za klubem. Bláhově jsem věřil, že nám pomůžou jeho mezinárodní zkušenosti a že předvede dobrý výkon. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem měl dát na upozornění zkušených hráčů, že jeho osoba vytváří v týmu negativní prostředí. Já se ale upnul k myšlence, že mu tu příležitost dám. Že se v Moskvě nechoval dobře a nechytal dobře, to jsou fakta. K jeho výrokům se vyjadřovat nechci. Ať si každý fanda hokeje udělá názor sám. Čechmánek mi nestojí za to, abych ho tu rozebíral. Kdybych měl říct všechno, nebudou mi stačit všechny stránky. A dost, už se o něm nechci bavit.“
Jaké Čechmánkovo chování máte na mysli? Co podle vás v reprezentaci prováděl?
„On prostě svoji špatnou výkonnost a vlastní neschopnost skrývá za nepravdivé články.“
Vy jste si ho vybral…
„A taky tvrdím, že je to vyloženě moje chyba. Mohl jsem říci ne, já však řekl ano. Vsadil jsem na to, že když dotyčný dostane velkou příležitost, odmění se za ni výkonem. A pokud se mu turnaj nepovede, tak poděkuje a dá třeba najevo svoji lítost. Čechmánek poděkoval po svém. Kdybych to býval konzultoval s Luďkem Bukačem, prozřel bych. K němu se Čechmánek zachoval ještě hůř. Bohužel, před Moskvou jsem neviděl gólmana, který by měl k pozici jedničky lepší předpoklady.“
Martin Hosták ve svém posledním komentáři pro Sport napsal, že jste ideálním trenérem pro Vítkovice. Pokud jste to četl, jak se na to díváte?
„Já s Martinem Hostákem nemám problém. Takže Martine, až povedeš nároďák a uhraješ s ním finále mistrovství a olympijskou medaili jako já, pak jsem zvědav, zda o sobě budeš tvrdit, že se hodíš jen pro Chrudim.“ (usmívá se)
Upřímně, chybí vám národní tým a pomýšlíte v budoucnu na návrat?
„To je otázka, o které vůbec nepřemýšlím. Mě teď zajímá, jak budeme hrát v neděli s Vítkovicemi na Spartě. Toť vše.“
Vážně to je upřímná odpověď?
(chvíli přemýšlí) „Je to tak, jak vám to říkám.“
Fandíte nyní národnímu týmu?
„Tomu jsem fandil vždycky a fandit budu, ať už bude trenérem kdokoliv. Na druhou stranu nijak nezastírám, že mě těší, když se v televizi dívám na kluky, které jsem do reprezentace úspěšně zabudoval. Při Karjale jsem v duchu počítal, kolik těch kluků je. Asi čtrnáct, co mi prošli rukama. Udělalo mi radost, jak velké množství hráčů si Vláďa Růžička vybral. To dokazuje, že moje myšlenky nebyly špatné. Ale musím říct, že třeba výkonnost Vampoly nebo Květoně mě mile překvapila. Za krátkou dobu se na Kladně skvěle vypracoval Kopřiva, který byl s námi v přípravě před šampionátem do Quebeku.“
Proč jste ho nevzal s sebou?
„V tu dobu byla jiná situace, na Kladně dělal dvojku. Bylo však patrné, že budoucnost má před sebou.“
| Proč jsem nekandidoval na šéfa svazu |
| „V určitou dobu jsem koketoval s myšlenkou kandidovat na předsedu svazu. Nakonec jsem to neudělal. Proč? Trénování mě pořád baví. Předseda je jenom bafuňář a o takových pozicích já nesním. A v budoucnu? Jak říkám, funkcionařina není mým cílem. Samozřejmě, že je spousta věcí, které by v českém hokeji mohly fungovat lépe. Proto mě mrzí, že současná svazová garnitura zapomíná na odborníky, kteří v hokeji něco dokázali. Jako je třeba docent Dovalil, nebo Luděk Bukač. To je člověk s nesmírnými zkušenostmi z oblasti sportu, jeho myšlenky jsou nepostradatelné. My se toho bojíme, odvracíme od nich tvář. Asi proto, že jim nestačíme v odbornosti a komunikaci. Nevracíme se k tomu, co český hokej vyneslo do světové špičky, to radši některé kluby chtějí hrát ruskou ligu. Rusáci před námi zamávají měšcem a… Za pár let stejně zjistíme, že to nemá význam. Proč nejsme pyšní na svůj hokej, na svoji soutěž? Každé město má svůj hlavní tým a na ten se chodí fandit. Když tady žijeme, hrajeme pro svoje lidi a náš národ. A co hokejový Vsetín? Hrál tam skoro celý nároďák a teď tam hokej živoří. Naším společným cílem má přeci být udržení tradice v hokejových městech a nepřeskakovat do cizích soutěží.“ |
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
