Je mu teprve 20 let, ale už si vyzkoušel jednu z pětice slavných monumentálních klasik Milán - San Remo. A brzy Pavla Bittnera čeká ta vůbec nejslavnější, ikonické Paříž - Roubaix. V Itálii sice konečný výsledek výrazně ovlivnil jím nezaviněný pád, mladého Čecha ale může těšit důvěra, kterou od svého týmu DSM dostává. Na La Primaveře byl v trojici závodníků, které byl zbytek týmu k ruce. A jeho plány do budoucna? „Toto jsou závody, kde můžu zajet dobré výsledky.“
Prvodivizní tým s německou licencí DSM je známý tím, že dává šanci mladým závodníkům. Třeba i na Tour de France. Jasným důkazem je nyní i teprve dvacetiletý Čech Pavel Bittner.
Z development týmu měl do toho worldtourového přestoupit až od této sezony, ale jeho vedení si ho vytáhlo výš už v polovině té minulé. A i nyní talentovaného a pracovitého Čecha nešetří. Za sebou už má řadu závodních dnů a vyvrcholením jara má být věhlasné Peklo severu, čili kostkové martyrium Paříž - Roubaix. „Ještě nikdy jsem tam nejel. Třeba z toho nebudu úplně nadšený (smích), ale myslím, že se mi to bude líbit,“ říká v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz.
Máte za sebou první monument kariéry. Jak jste si to na Milán - San Remo i přes pád, který jste tam měl, užil?
„Byla to úplně jiná zkušenost s tou největší elitou, co v cyklistice může být. Pád to trošku zhatil, ale i tak… Žádná jiná jednorázovka taková není, tento závod je originální. A co po této zkušenosti vím, že je to do budoucna závod, na kterém bych chtěl udělat dobrý výsledek. Říká se, že je nejlehčí na dojetí, ale nejsložitější na vítězství. V každém případě to bylo hodně zajímavé. Je to dlouhý závod, takže prvních 150 kiláků se snažíte co nejvíc ušetřit energii. Pořádně to pak začíná, jakmile se peloton dostane na pobřeží. Tam letos hodně foukalo do zad, takže to bylo docela rychlé. Smůla, že jsem spadl, ale i tak to byla obrovská zkušenost. Hlavně jet to s kolegy jako John Degenkolb, který tam v roce 2015 vyhrál.“
Pád, který jste měl, jste nezavinil vy. Jak k němu tedy došlo?
„Myslím, že to bylo špatně označené. Na levé straně tam byla nějaká dopravní značka a stojan na kola. O ten zavadili dva kluci z Bora-hansgrohe, Cesare Benedetti, ten si snad dokonce zlomil klíční kost, a Sam Bennett. Já už jsem nemohl nic udělat, protože spadli přímo přede mnou, takže jsem šel na zem, ještě s mým týmovým kolegou Mattem Dinhamem. Tomu se taky naštěstí nic nestalo. Byla to věc, která se nedala nijak předvídat. Hlavně po 270 kilometrech už člověk není úplně nejvíc pohotový se svými reakcemi. To je asi klasika na italských závodech, že tam je občas věc, která není označená, a pak se stávají takovéto věci.“
S čím jste z pádu vyvázl?
„Narazil jsem si trošku levý bok, odřel si koleno. Nějakou oděrku mám ještě na lokti, ale naštěstí to nebylo nic horšího. Myslím, že tento pád vypadal v televizi mnohem hůř, než ve skutečnosti byl. Psalo mi totiž pak hodně lidí, jestli nemám zlomenou klíční kost nebo odřený obličej. Ale měl jsem docela štěstí a nic se nestalo, skoro.“
Na San Remu jste měl velkého mentora v osobě Johna Degenkolba, který kromě tohoto monumentu vyhrál i Paříž - Roubaix. Jak vnímáte to, že vedle sebe máte takovou osobnost?
„Jsem součástí klasikářské skupiny, takže v podstatě každý závod, který jsem letos jel, jel i John. Je to pro mě obrovská pocta. Je úspěšný závodník a já od něj můžu nabírat zkušenosti. Takový závodníci v pelotonu moc nejsou. Hlavně je fajn, že je to super člověk, kterého se můžu na cokoliv zeptat. Ona je to i taková povinnost u nás v týmu, že musí předávat své znalosti mladým, za což jsem hrozně rád. Cyklistika je totiž sport, kde chyby dělají často i zkušení závodníci, a když u sebe máte lidi jako je on, může vám toho k danému závodu říct hodně, díky čemuž pak uděláte méně chyb, rychleji se učíte. To mi hrozně pomáhá v progresu mé kariéry.“
Váš následující program bude hodně náročný. Čeká vás v neděli Gent - Wevelgem, pak takzvané Malé Flandry, čili závod Napříč Flandry a poté klasikářská perlička Paříž - Roubaix. Považujete to za projev důvěry od vašeho týmu, když je vám teprve 20 let?
„Určitě. Závodní program, který jsem zatím měl, byl hodně nadupaný. Bylo to velké sousto, ale myslím, že jsem to zvládl docela dobře. Je to i hodně těžké, protože skočit z ničeho nic takhle… Byl jsem junior, ještě loni jsem nejezdil takhle velké závody, až pak ke konci sezony, takže to byl velký skok. Ale myslím, že jsem se s tím porval dobře. Mezi mnou a týmem je vzájemná důvěra. Zároveň zatím ani já, ani tým nebereme tyto závody tak, že bych tam měl udělat velký výsledek, ale spíš jako příslib do budoucna, abych se v nich co nejvíc zorientoval a v následujících letech tam mohl jet pěkné výsledky.“
Když jsme se spolu bavili loni, říkal jste, že vaším snem je jet jednou tyhle velké kostkové klasiky. Sen se plní už takhle brzy, za pár týdnů pojedete ikonické Paříž - Roubaix. Co vy na to?
„Je to něco obrovského, protože je to závod, který jsem chtěl vždycky jet a teď jsem od toho kousek. Takže se hrozně těším a uvidím, jaké to bude. Třeba z toho nebudu úplně nadšený (smích), ale myslím, že se mi to bude líbit. Uvidíme.“
Co od Pekla severu čekáte? Umíte si představit, jak to bude náročné? Třeba váš mentor Degenkolb zmiňoval, že ještě několik dní po tomto kostkovém pekle nebyl schopný udržet lžičku.
„Asi si to dokážu představit, ale uvidíme, jaké to bude. K těmto extrémním závodů asi patří i to, že nějaká část těla po nich pak pár dnů trpí.“
S čím do následujících závodů půjdete?
„Chtěl bych předvést své maximum, pomoct týmovým kolegů a uvidím, jak se mně osobně pojede na nějaký výsledek. Každopádně tyto ambice spíš nemám. Hlavně bych chtěl nabrat co nejvíc zkušeností, ze kterých budu moct čerpat v dalších letech. Budu se snažit udělat nejlíp to, co ode mě tým očekává.“
V tuto chvíli máte na svém kontě už 21 závodních dnů, což je na začátku sezony slušná porce. Jak to zvládáte?
„Bylo to docela velké sousto, ale naštěstí je to všechno dobře v týmu propočítané. Samozřejmě cítím nějakou lehkou únavu, ale měl bych být připravený na další závody. Po Roubaix mě čeká pauza, kdy nebudu mít skoro žádné závody, takže budu mít čas na odpočinek a další trénink, abych byl připravený na další část sezony.“
V autobuse před závody bývá vždy týmová porada. Jaké k vám znějí pokyny sportovních ředitelů? Jaké třeba byly na Milán - San Remo?
„Náš plán byl takový, že já, Marius Mayrhofer a John (Degenkolb) budeme závodníci, kteří budou chránění do finále, a zbytek kluků nám bude pomáhat. Pro mě to znamenalo šetřit co nejvíc energie, když si třeba odskočím na straně silnice, tak vždycky mít s sebou druhého kolegu, abych při cestě zpět do pelotonu neplýtval silami a tak dále. Ale jinak vždycky záleží na tom, kdo je pro daný závod lídr a jaká je týmová taktika.“
To máte ale docela velkou důvěru, když už jste mezi chráněnými závodníky…
„Oni se mnou počítají, chtějí, abych si tyhle závody osahal v téhle pozici, protože to jsou závody, které by mi v budoucnu mohly sedět, a mohl bych tam získávat dobré výsledky. Takže proto je teď důležité získávat zkušenosti.“
Co nějaká Grand Tour v této sezoně?
„Možnost letos je, ale ještě uvidíme. Mám zatím plán do určité části sezony a uvidíme, jak se všechno bude vyvíjet, jak se budu cítit. Možnost tam je, ale myslím, že kdybych letos Grand Tour nejel, tak ještě o nic nepřijdu. Je to má první profesionální sezona, a abych do toho cpal už i Grand Tour, to myslím, že ještě ne. Možnost tam je, ale pokud ji letos nepojedu, tak mi to úplně vadit nebude.“
A když by nějaká byla, tak až ta poslední z nich, čili španělská Vuelta?
„Těžko říct.“
Témata:
cyklistika, sport, DSM, Itálie, Tour de France, Milán, Paříž, Důvěra, Roubaix, San Remo, John Degenkolb, Grand Tour, Pavel Bittner, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
