Muzikant a bojovník Ben Cristovao: Chci vyhrávat, ale neublížit

První dojem: nevyčerpatelná energie. Ben Cristovao působí jako někdo, kdo nezná únavu a je pořád v dobré náladě. To vše dokáže využít nejen v hudební tvorbě, na koncertech, ale také ve sportu. Dlouho hrál velmi dobře tenis, později se začal věnovat snowboardingu, v němž se stal mistrem republiky. V současnosti se ale vrhl na bojová umění. Má rád grappling, protože je účinnou sebeobranou bez nutnosti útočníkovi ublížit.

Ze všech bojových sportů jste si vybral grappling, proč právě ten?
„Na grapplingu, obecně brazilském jiu-jitsu, které je dnes vlastně hlavním elementem grapplingu, se mi líbí, že člověk může nad soupeřem vyhrát, aniž by mu ve finále ublížil. Mně to připadá hrozně elegantní, přímo královský. To, že můžete někoho přemoct, aniž byste mu ublížili, se mi líbí jako koncept.“

Co vás motivovalo k tomu naučit se pořádně prát?
„Myslím si, že je to tak nějak v krvi každého člověka. Že je v nás se chtít měřit a poměřit s někým jiným, nějakým způsobem ho konfrontovat a vyhrát. Člověk vidí ve filmech, že nás to přitahuje a budí emoce, když někdo někoho přepere, přemůže. A tak nějak přirozeně to vyvstalo i ve mně. Začalo to skrze činky, těžký váhy, kdy se svým způsobem každý nějak měří s ostatními. Pak ale dojde na to, že někdo je větší, někdo menší, někdo na to má tolik času, může jíst, co je potřeba, a někdo ne. Je to prostě o spoustě dalších věcech. A boj jako takový mi připadá víc přímý. Tak teď a tady, pojď!“ 

Nicméně máte za sebou i přepadení skiny, kdy vás, jak jste sám řekl, zachránila policie. To nehrálo roli? 
„Je to tak dávno a úplně mimo... Jasně, stalo se. Ale člověk se prostě od základu chce umět prát, umět se bránit. Určitě to dodává nějakou sebedůvěru, která je v dnešní společnosti potřeba. My například často vystupujeme v klubech i po dvanácté hodině a lidi jsou opilí. Je na denním pořádku, že tam probíhá nějaký kontakt. A už dvakrát jsem to řešil, pokaždé takedownem (stržení na zem), dostal jsem prostě útočníka do absolutní submise, dokud nepřišla ochranka. Ale nikdy jsem nemusel praštit. Neproběhlo žádné škrcení nebo něco podobného, protože to si nedovolím. Ale věděl jsem, jak mám toho útočníka položit. Co mám dělat, aby mi nemohl ublížit, kam dát hlavu, aby mě nemohl trefit. To je něco, co vás naučí grappling, co vás naučí jiu-jitsu.“ 

Co bylo důvodem agrese?
„Já nechci být tím, kdo někoho soudí. Určitě z toho byla cítit trocha závisti, nějaké zášti. Přirozeně to z těch lidí vyleze.“

Na druhou stranu, spíš získáváte stále víc fanoušků a respekt třeba i mezi bojovníky všeho druhu. Negativní reakce s přívalem úspěchu a slávy rostou, nebo ubývají?
„Já myslím, že je to o přímé úměře. Samozřejmě že pozitivní ohlas, který mám teď od chlapů obecně, je neuvěřitelný a jsem za to hrozně moc rád. A taky jsem vděčný, že dokážou ocenit, co se snažím dělat pro sport. Nicméně vždycky tady bude procento lidí, které nemá rádo, co člověk dělá. Je to přirozené a já to úplně chápu. A hlavně s tím počítám. Beru to tak, že je to moje práce. Nepočítat jenom s tím pozitivním, ale umět přijímat i to negativní, aniž bych to dělal nějak agresivně.“

Co to znamená v praxi?
„Že když vidím vůči sobě nějakou zášť, nějakou nenávist, tak se to snažím řešit klidně. Snažím se kolem toho nedělat haló. A vlastně dotyčného chápu. Proč by mě měl mít rád? Je normální, že se někomu nelíbí moje muzika nebo co dělám, jak vypadám. To já nikomu brát nemůžu. Proto se mi i líbí jako bojové umění právě grappling. Všechno vlastně splývá s filozofií, nechat člověka, dát mu prostor a jenom mu ukázat, hele tudy prostě ne. Doteď jsem ale nikomu neublížil. A to vlastně dělám i v životě.“

Před časem jste zmínil, že chcete zkusit i zápas MMA. Už víte, kdy se vrhnete do klece?
„Čím dál tím víc se to pocitově blíží. Ale zároveň, když vidím nějaké zápasy a co všechno umím a jak na tom jsem... (zamyslí se) Chci prostě lidem i na prvním zápase ukázat co nejvíc. Chci jim předvést trochu zajetého bojovníka. Nechci říct profíka, to vůbec ne. Chci, aby tam bylo od všeho trochu. A hlavně chci, abych měl něco, o čem můžu říct: Jo, tohle je O. K., tohle zvládám. Grappling a jiu-jitsu mě baví prostě nejvíc, proto jsem si na to vzal extra čas. Věnoval jsem se tomu teď ka fakt rok intenzivně a ještě budu.“

Budete chtít nastoupit se začátečníkem, nebo s někým, kdo už bude mít za sebou nějaký zápas?
„Chci začít s někým, kdo bude mít stejné zkušenosti jako já, možná o trochu větší. Měl by mít za sebou jeden dva zápasy.“

Než jste se stal známým a populárním díky zpěvu, závodně jste se věnoval snowboardingu, a dokonce jste se stal mistrem republiky. Je pravdou, že se k prknu hodláte vrátit?
„Ano, ale už ne v nějaké formě, která by byla závoděníhodná. Spíš si to chci připomenout a nezapomenout. Chci si procvičit, co mě bavilo, tak abych mohl přijít a dát si triky jako sedmsetdvacítku, backflip, rodeo, pomalou stoosmdesátku backside, pěknou třišéďo frontside, tail grab. Něco takového. Prostě umět si s tím pořád vyhrát, být alespoň jednou nohou dál v té komunitě.“

Takže jen něco jako show?
„Přesně tak. Freeride hezky, nějaký backcountry skok.“

Kolik sportů jste už vlastně zkusil?
„Na takové úrovni, abych si mohl říct, tohle si umím zahrát, aniž by to byl nějaký průšvih, určitě tenis, ping-pong, squash. Cokoliv míčového, cokoliv s balistikou. Člověk si pak musel akorát upravit cit. Takže když jsem si vzal pingpongovou pálku, tak to trvalo třeba den, ale potom jsem se vystřílel a pochopil jak na to. Pak mě baví vodní sporty: windsurf a tak.“

Jak dlouho jste závodil?
„Nevím přesně, co to bylo za roky, ale v tenise jsem závodil za mladší žáky, starší žáky, dorost a chvilku za muže. A snowboard byl od dvanácti let do devatenácti.“

A ke sportování vás vedl někdo v rodině, nebo jste chtěl sám?
„Třeba tenis mi doporučil dědeček. On tenis miluje. Byl to podle mě výborný nápad, protože mě to bavilo, je to komplexní sport, nenechá žádnou končetinu volnou. Člověk při tom mohl dělat cokoli jiného a vědět, tohle je můj sport, to mě baví. Naopak snowboard byl čistě ze mě. Mě to prostě chytlo, bylo to cool. Viděl jsem, co na tom lidi umí, a cítil jsem, že v tom můžu být dobrý, protože to bylo hodně o odrazu, balancu a orientaci ve vzduchu. Nějakým způsobem jsem cítil, že to v sobě mám a bylo to tak. Takže pecka. Pak byl tanec, což beru taky jako sport. Ten jsem dělal, dá se říci, na úrovni, která byla lepší. Bylo to u Yemiho v JAD Dance Company. Super zkušenost a skvělá pro současnost.“

Mimo jiné taky běháte. Při běhu většinou lidé myslí trochu jinak, o čem přemýšlíte vy?
„Při běhání mi většinou vyvstanou větší problémy. Je to takový moment, kdy mám tak volnou mysl, že vypustím všechny drobnosti a řeknu si, jak vyřeším tohle? O. K., jak, jak, jak? Komu zavolám? Jak tohle dáme do kupy? (předvádí běh a mluví zadýchaně) Člověk si tedy jenom v klidu rozebírá myšlenky, které má vzadu v hlavě, na které nepotřebuje sešit. Takže na tohle myslím. Anebo na tempo. Nasadím si to svoje a jedu raz dva, raz dva, tři.“

A co ještě hodláte vyzkoušet?
„Baví mě teď cliff jump (extrémní skoky do vody), takže se budu zkoušet víc orientovat ve vzduchu, například přes trampolíny.“

Při každé aktivitě hrozí zranění. Našel by se nějaký sport, kterému se třeba záměrně vyhýbáte kvůli nebezpečí? Co byste neriskoval?
„Myslím si, že třeba motorky. Když koukám na freestyle motokros, tak ten si asi nebudu chtít vyzkoušet. Baví mě se na to koukat, je to neuvěřitelné, je to nádhera. Můj kámoš Pilník, Petr Pilát, je výborný motorkář. Ale když vidím, že i takhle dobří profíci, se můžou naprosto rozrakvit, kompletně celý se rozšlehat, tak mi to za to nestojí. Ani bych se nechtěl naučit pitomý backflip, což je salto vzad. Rád si na motorce zajezdím, ale jsem ten opatrnější jezdec. Je to podle mě fyzika nad rámec toho, co člověk může zvládnout. A nezáleží, jak má pevné tělo, co si postaví za schránku. Ve chvíli, kdy sedá na nějaký podobný stroj, ztrácí jakékoli rozhodnutí o tom, co se bude dít, co se týká zranění. Třeba při bojových sportech si může člověk posílit krk, páteř a ví, že mu to pomůže.“

Dá se říci, že žijete velmi aktivní život. Navíc máte pořád nějaká vystoupení, tvoříte nové songy, nové projekty. Jak vůbec dobíjíte baterie?
„Mám rád saunu, masáže. Mám výborného fyzioterapeuta pana Zelenku, který mě srovnává úplně neuvěřitelně. Věci, co tělo úplně rozloží a srovnají, to je pecka.“

Nedávno jste byl na dovolené v Kalifornii, kde jste navštívil slavnou posilovnu Gold’s gym. Místo tolik spjaté s Arnoldem Schwarzeneggerem, který je považován za ikonu mnoha kulturistů. Je i pro vás vzorem?
„Určitě. Podobných platonických vzorů, které má člověk zaryté v hlavě skrze filmy, se najde víc. A Arnold Schwarzenegger je určitě jeden z nich. Filmy jako Terminátor, Komando, Predátor a další, jsou nedílnou součástí toho, v čem jsme vyrůstali. A je neuvěřitelné vidět, že on pořád funguje, je aktivní, dělá tolik pro tu komunitu. Byla nádhera tam být. Zážitek! Navíc jsme tam potkali Jeana Claude van Damma, který trénoval ve stejné místnosti jako my. Prošel kolem nás, když jsme dělali nějaké cviky. Prostě úlet. Vždyť to jsou chodící legendy.“

Hvězdný Schwarzenegger se prosadil ve více oblastech: sport, film, politika. Je pro vás zajímavý i tím?
„Určitě ano. Sranda je, že se žádná nevylučuje. Každá cesta, i třeba mého života, když se na to zpětně podívám, směřuje k tomu dalšímu úplně přirozeně. Nechci tvrdit, že půjdu do politiky, nebo tak. Ale svým způsobem se dá říct, že to, co my teď děláme, když vezmu v potaz i jiné umělce s větším dosahem, už tam svým způsobem nějaká politika, nějaký vliv vlastně je. Ať už je to velký sportovec, nebo velký umělec, má nějaký politický a sociální vliv a musí být sociálně uvědomělý. Nebo by měl být.“

Se členy týmu Barbaři, s nimiž se snažíte motivovat lidi ke sportu, jste nedávno otevřel venkovní tělocvičnu v pražských Žlutých lázních. Zrodil se tento nápad právě v zámoří?
„Dá se to tak říct. Když jsme byli v Gold’s gym s Martinem Kramlem, s nímž jsme Barbary začínali, tak to na nás dýchlo a uvědomili jsme si, že je to možný. Člověk k tomu nepotřebuje prakticky nic. To, co ve Strojovna gym je, jsou věci od kámoše Jirky Tkadlčíka nebo jsme si to dokoupili, ale nebylo to nic extra složitého udělat.“

A co vy a vzory celkově?
„Bylo to hlavně přes filmy. Člověk viděl tu krásnou muskulaturu, jak to funguje, jak kopou, jak někoho přemůžou a jak všechno kolem nich vybuchuje. Samozřejmě, že to pak ve vás vzbuzovalo chuť být cool, být co nejlepší. Ale čím víc žiju a funguju, stavím si vlastní cestu. Díky Bohu, že je všechno tak specifické a život mi dává tolik věcí, ve kterých se můžu rozvíjet, že můžu tvořit něco unikátního. Nemyslím si zkrátka, že je to na motiv nebo vzor někoho jiného.“

Koho považujete za sportovní ikonu?
„Když teď sleduji, jak je těžké naučit se několik sportovních technik, je pro mě ikonický třeba Roman Šebrle. A mimochodem já se budu vždycky snažit říkat česká jména, protože bych chtěl propagovat naše lidi. Samozřejmě, ve světě jich je hrozně moc, třeba Usain Bolt a podobní. Ale jak říkám, Roman Šebrle je pro mě neuvěřitelná ikona. Nebo Jaromír Jágr. To je prostě bomba! Neuvěřitelné, že on pořád funguje a hlavně jak funguje! Je nádhera to sledovat. On se vyloženě stává pro lidi bohem svého sportu. Ale bylo by jich víc.“

Vy sám jste jednoznačně také vzorem pro mnoho lidí. Jaké to je? Musíte na to nějak myslet, dávat si pozor?
„Určitě ano. Je to zodpovědnost obrovská. Je to šílený. Ale teď jsem si vzpomněl, že jeden kluk od nás z Barbarů šel do nejmenovaného (směje se) fastfoodového řetězce, který je známý tím, že nevaří dobré jídlo. A kluk, co tam přijímal objednávky, mu řekl: ‚Počkej, já myslel, že jsi Barbar, že tohle nejíš.‘ A on na to jen: ‚Ou, shit, ale máš pravdu,‘ a to jídlo, i když měl veliký hlad, si nedal. Je sranda, že nás ta pověst a to, co jsme vytvořili, samo kontroluje a staví do nějaké pozice.“

Často zpíváte o sebevědomí. Máte pocit, že lidem, kteří představují základnu vašich fanoušků, sebevědomí chybí?
„Určitě. Díky tomu, že cestuju a mám možnost se podívat, jak je tomu jinde, tak můžu porovnávat. Nechci říct, že bych chtěl, aby to bylo úplně stejné. Ale pro příklad, jedna z věcí, která je na Americe neuvěřitelná, že si tam lidé věří v tom, co dělají. Fakt si obecně víc věří. Když za kýmkoliv přijdu a promluvím si s ním, řekne mi: ‚Jo já dělám tohle a jsem v tom dobrej. Baví mě to a budu v tom nejlepší.‘ A to je hrozně důležité, protože sebevědomí, zdravá motivace, je jediné, co člověka žene dál, když je mu smutno, nebo když už nemá tolik energie.“

Cristovao se připravuje na zápas v kleci

• 
• 
• 
• 
• 21 zobrazit galerii

Mluvíte o zdravém sebevědomí. Někdy ovšem může být sebevědomí i nezdravé, nepodložené...
„Samozřejmě, může být. Častokrát je sebevědomí absolutně nepodložené a mnohdy zbytečně krmí někoho, kdo s tím pak nakládá špatně a má mylný pocit, že něco zvládá krásně, nebo že je úžasný a podobně. To je špatně. Každý je jiný, s tím se nedá nic dělat. O co mně jde, je lidi motivovat ve chvílích, kdy o sobě začnou třeba pochybovat, že něco nezvládnou. V tu chvíli jim chci říct: Věř si a zkus to. Dej do toho ten extra krok, normálně se na*er a řekni si, dokud do toho fakt nedám sto procent, tak to nevzdám!“

Do vod české muziky jste vnesl nový proud. Navíc jste se stal sex-symbolem nového typu, což je znát na živých vystoupeních. Co vás k takovému živelnému stylu inspirovalo?
„To je asi věc, která byla čistě ve mně. Bylo to absolutně nekalkulované, nepromýšlené. Každý člověk má nějakou náturu. A já myslím, že pokud jde o vystoupení jako takové, nějakou moji prezentaci, tak jsem hodně extrovert. Pokud jdu na stage, nemám prostě problém sundat si triko, dát ze sebe sto padesát procent. Fakt tam nechat duši. To hraje jedno s druhým.“

Dá se říci, že cvičení děláte i kvůli tomu?
„Právě že nechci, aby to bylo tak myšlené. Protože, i když jsem neměl úplně ideální postavu, tak jsem prostě neměl problém se svlíknout a předvést. Prostě jsem extrovert, tedy na vystoupení. Normálně, když jsem mezi lidmi, jsem ten tišší. A i když jsem s kámošema, nejsem tím, kdo dělá ‚Uuuuh!‘ Spíš jsem v klidu.“

Sám si píšete texty, kde berete nápady?
„Jak si každý může všimnout v mé tvorbě, například díky posledním songům jako Těžký váhy, Nemůžu si dovolit, Žiju pro to, Asio, je to vždycky z vlastní zkušenosti. Z toho, že jsem si něco zažil a mělo to na mě nějaký vliv. Já to dělám tak, že si vyloženě něco zažiju, a pak o tom napíšu. Dá se říct, že jsem reportér života. Stejně tomu bylo i v případě songu Sweet Chilli. Nejprve jsme s kamarádem navštívili Thajsko a to na mě mělo nějaký vliv. Takže jsem si pak zajel na svoje oblíbené parkoviště, ze kterého koukám na celou Prahu, chvíli chilloval a napsal ten song asi za dvě hodiny. Bylo to proto, že jsem toho byl plný. Přesně jsem věděl, o čem to bude. Život mi dal jasně najevo, o čem napsat. Když jsem potom dostal ten beat od The Glowsticks, kteří jsou mí producenti už šest let, bylo jasno.“

A jak posilujete slovní zásobu? Četbou?
„No moje četba... Mám hodně rád fantasy, přečetl jsem asi čtyřicet tisíc stránek fantasy. Což je fakt psycho. Farland, Terry Goodkind, R. E. Feist, samozřejmě i klasiky jako Tolkien, Rowlingová. Z českých mě třeba baví Žamboch, Kulhánek, od něhož mám všechno kompletně přečtené. Jsou to pro mě neuvěřitelná jména. A rád si přečtu i něco, co je světem dobře ohodnocené a co má opravdu smysl číst. Například Racek od Bacha, Gejša od Goldena. Pak mě napadá taky Paulo Coelho, u něj je těch knížek víc. Musím říct, že je jich až moc. Klidně by jich mohl udělat míň a ne proto, že by nebyly kvalitní, ale prostě jich je moc. Mně je třeba sympatické na Tarantinovi, že si stanovil, že udělá jen deset fi lmů. To má něco do sebe. On si může tu práci prostě rozplánovat. Udělal toho pár, ale všechno je to pecka. A Coelho? Kolik udělal knížek? Pořád dělá, chrlí je dál.“

Je nějaká kniha, kterou byste nazval hlavní tím, jak vás oslovila?
„Kdyby to mělo být o tom, co může lidem něco předat, asi bych řekl... (zamýšlí se) Ono už je to trochu klišé. Myslím si, že se to v dnešní době hodně promílá, ale nejspíš Alchymista (Paulo Coelho) a Malý princ (Saint Exupéry). Knihy, které bych opravdu lidem doporučil k přečtení.“

Proč?
„Je na ně několik různých pohledů. Ovšem jsou tam dvě stěžejní věci, které podle mě platí do života. Alchymista je o tom, aby si člověk uvědomil, že ho má bavit, co dělá. Samotná cesta. Nemůže to být jenom o cíli, protože když ho člověk dosáhne, tak co? A co se týká Malého prince, mě na něm baví to, že člověk nikdy nesmí zapomenout být malým princem. Nesmí prostě v hlavě úplně zestárnout. Nemyslet si, že teď je dospělý a nemůže dělat tohle nebo tamto. Je toho hrozně moc. Co stránka, to metafora, ale baví mě hlavně ten dětský pohled na svět. Aby v sobě člověk neztratil dítě, aby ho v sobě nezabil. Proto se vždycky snažím pro své kámoše a lidi vymyslet něco tak, abychom se bavili, tím co děláme. What ever.“

Ostatní

20. června 2016 • 18:39

Bojová umění v Tloskově: Dělové pěsti, judo a Ben Cristovao s Barbary

MMA

24. května 2016 • 10:44

Děsivá scéna! Obr z MMA napadl policisty, než ho rozstříleli, jednoho ubodal