Osud se s ním nemazlil. Muže, pro nějž byl sport vším, po úrazu v inline hokeji připoutal na vozík. Někdejší útočník Jan Alinč, reprezentant i účastník olympijského turnaje v roce 1994, má navíc i problémy s hybností rukou, psychika dostává zabrat. Ale bojuje. Dokonce dává psychicky dohromady i známého baviče Michala Suchánka. „Jsem taková jeho vrba,“ usmívá se bývalá hokejová hvězda.
Je to právě Suchánek , kdo ho pravidelně navštěvuje. „I do Kladrub za mnou jezdil dvakrát týdně. Stejně jako Dan Landa. Je super mít takové kamarády,“ tvrdí Alinč , jenž se pro Sport poprvé veřejně svěřil se svým příběhem.
V květnu roku 2019 si vážně poranil míchu, od té doby je na vozíku. S osudem se pere statečně, hlavně díky obrovské podpoře od rodiny. „Vím, že bez ní bych to nedal,“ přiznává bývalý šikovný centr, jenž stejně jako lidé v jeho situaci míval sebevražedné myšlenky. Ale právě rodina ho udržela nad vodou. Je obklopený láskou svých nejbližších, manželka i obě dcery mu dodávají energii, aby náročný boj zvládnul.
Mimo to je i on tím, kdo pomáhá jiným. Třeba právě Suchánkovi, mistrovi zábavy, jenž přes televizní obrazovky baví miliony lidí.
„S Michalem si často voláme, řešíme různé věci. Herci to taky nemají jednoduché v dnešní době, když je všechno zavřené, přišli o práci. Rozebíráme i politickou situaci, hecujeme se. Dá se říct, že jsem taková jeho vrba. Psychicky ho dávám nahoru. Vidíte, jsem trošku i takový psycholog,“ reaguje pobaveně muž, jenž sám pochopitelně mívá výkyvy v náladě.
„Snažím se na to až tolik nemyslet, i když to se snadno řekne, ale hůř udělá,“ reaguje ve svém domě v Lounech. Nedaleko od Litvínova, v němž jeho barvitá a úspěšná kariéra začala, kouč Ivan Hlinka ho dokonce povolal do olympijského týmu v norském Lillehammeru. Jenže přímo na zimáku, s nímž byl dlouhé roky spjaty, přišlo i osudné zranění...
Začátky byly těžké. Hodně těžké. Neměl náladu se s nikým vybavovat, ale postupně se dostal z nejhorší a je rád, když se mu staří známí ozvou. I když spousta z nich se nejdříve ostýchala. „Měl jsem spoustu lidí, se kterými jsem se kamarádil, byli mi velmi blízcí, ale neozvali se. Některé jsem potom kontaktoval sám a byli moc rádi. Přiznali, že se sami báli ozvat,“ popisuje Alinč, jenž fanoušky při hokeji bavil nejenom v Česku.
V obsáhlém rozhovoru pro Sport Magazín obšírně popsal i to, kdo všechno mu v tíživé situaci pomohl. Nejen psychickou, ale i finanční podporou. Protože náklady na léčbu, rehabilitaci nebo cvičení pomůcky jsou astronomické. A jak by fanoušci, které dlouhé roky bavil hokejem, teď mohli pomoct jemu?
„Moc si vážím veškeré finanční podpory, ale zase na tom nejsem tak špatně, abych každou chvíli potřeboval posílat peníze. To ne. Bylo by lepší, kdyby lidé spíš finančně podpořili někoho, kdo je na tom hůř. Třeba děti. Právě ty si pomoc a pozornost zaslouží. Je spousta postižených, kteří nemají takové možnosti, nejsou veřejně známí. Těm by lidé měli pomáhat. Nechci, aby to vyznělo, že prosím o to, aby mi nějaký fanoušek posílal něco ze svého. To určitě ne. Ať pomohou raději těm, kteří to víc potřebují. Pokud by ale někdo z vlastní vůle rád uspořádal nějakou charitativní akci, při níž by se sešli dobří hokejisté a lidé si to užili, tak proč ne. To by bylo moc pěkný,“ tvrdí Alinč, jenž hokej válel do 46 let.
Nezbývá než popřát hodně sil...
