Dva turnaje, dvě zlata. Ani na jednom přitom neměli Němci to nejlepší, co mohli postavit. Ani zdaleka, ani zdaleka. Přesto jednadvacítka ovládla EURO, a áčko Pohár FIFA. Částečně tím, že základna hráčů našeho západního souseda je nehorázně široká, a taky proto, že Němci zkrátka umí vyhrávat, i když je soupeř lepší.
Je to kus magie, s níž Německo pracuje. A druhý kus je v umění, jak se od roku 2004 pustili do totálního převratu v systémovosti vlastní práce.
Tehdy vypadli ve skupině EURO 2004, vyřadili je mimo jiné i Brücknerovi Češi. Byla to zlá doba, kterou nejlíp definuje, co se děle bezprostředně po turnaji.
Po obrovské kritice, kterou by část z nás snad ani nebyla schopná fyzicky přežít, rezignoval trenér Rudi Völler. A když svaz hledal na jeho místo náhradu, oslovil postupně Otmara Hitzfelda, Otto Rehhagela a Christopha Dauma. Jaká byla odpověď všech tří? Stejná. „Díky, ne.“
Německý fotbal byl na takovém dně, že ho znalci tamního prostředí označovali za vakuum, tedy za prostředí, v němž není vůbec nic. A dřív tak respektovaná a ctihodná pozice kouče reprezentačního áčka se stala skoro prašivou, které se radši ostatní vyhýbali.
Tak do toho naši sousedi praštili silou, jaká je jim vlastní, a kterou jsou známí po celém světě. Chvalně, i nechvalně...
A dneska? Dneska je Německo fotbalovou mocností, velmocí, která má tak širokou základnu hráčů, že i ti nejlepší můžou zůstat doma, a přesto si jejich výběr bude dělat čáku na zlato.
Vezměte si tu posloupnost.
Jednadvacítka oželela na EURO borce jako Leroy Sané, Joshua Kimmich, Leon Goretzka, Timo Werner, Niklas Süle nebo Julian Brandt. Se všemi, až na Saného, totiž Joachim Löw, kouč áčka, počítal pro Pohár FIFA. A co se Saného týče, ten už má dneska i přes svých jen 21 let statut obrovské hvězdy i pro samotný Die Mannschaft.
Přesto trenér jednadvacítky Stefan Kuntz dovedl svůj výběr k evropskému vrcholu. Mohl se totiž i tak opírat o velké hráče – o Maximiliana Arnolda, Serge Gnabryho, Maxe Meyera, Jeremyho Toljana nebo Mitchella Weisera.
A áčko? To si chvíli po svých mladších kolezích došlo pro trofej na Konfederačním poháru. Třeba bez Manuela Neuera, Thomase Müllera, Jeroma Boatenga, Benedikta Höwedese, Samiho Khediry, Ilkaye Gündogana, Toniho Kroose, Matse Hummelse, Mesuta Özila, Maria Gómeze, André Schürrleho a několikrát zmíněného Leroye Saného...
Takhle dnes vypadá fotbalová mapa. To hlavní se soustředí do Německa, které bylo ještě před třinácti lety ve „vakuu“.
Vůbec nic nezkazíme, když už teď prohlásíme, že největším favoritem na titul mistra světa bude příští rok Die Mannschaft.
Související články
