Nyní již natrvalo patří mezi legendy sešívaných. Bývalý obránce Slavie Pavel Kolařík v sobotu oficiálně skončil s aktivním hokejem. Velkému bojovníkovi a srdcaři, který odehrál v červenobílém dresu celkem 1122 zápasů, se dostalo od pražského klubu obrovské pocty. Dres s jeho jménem a číslem 72 byl totiž slavnostně vyvěšen pod strop zimního stadionu Eden během utkání s Kladnem, které Slavia porazila 4:3. Největší aplaus však sklidila klubová ikona. Kolařík prý měl co dělat, aby zadržel slzy.
Byl dojatý, ale nechtěl to na sobě nechat znát. Někdejší reprezentační bek Pavel Kolařík si velice cenil toho, že svůj dres od nynějška uvidí vedle vyřazených čísel slávistických legend, jako jsou Vladimír Růžička a Josef Beránek. „Je to pro mě obrovská pocta, ale radši jsem se při vyvěšení odmyslel úplně jinam.“, prozradil s úsměvem pětačtyřicetiletý rodák z Vyškova, který v současnosti působí u juniorky Slavie v roli asistenta trenéra.
Co vám problesklo hlavou, když jste viděl stoupat svůj dres ke stropu stadionu?
„Já jsem raději nad ničím nepřemýšlel, abych se nerozbrečel. (směje se) Jenom jsem koukal.“
Opravdu ani slzička neukápla?
„Kdepak, ale jako chvílemi to bylo takové... (přemýšlí) Radši jsem se odmyslel úplně někam jinam.“ (usmívá se)
Kam jste tedy upnul vaše myšlenky?
„Byl jsem tam s kluky. Mladej mi tam furt něco povídal, takže naštěstí jsem mu musel občas odpovídat. (usmívá se) To mě tak nějak rozptýlilo a rozveselilo.“
Jaký máte pocit z toho, že nyní visíte vedle takových jmen jako Vladimír Růžička, či Josef Beránek?
„Samozřejmě velká pocta, beru to jako nějaké poděkování za ty roky, které jsem tady odehrál. Těch lidí, kor v Česku po halách tolik nevisí, takže je to opravdu obrovská čest.“
Ve váš významný den jste byl jistě potěšen i z vítězství Slavie nad Kladnem, viďte?
„Samozřejmě. Já jsem si to moc přál.(usmívá se) V poledne jsme tedy ještě hráli s juniory, kterým to bohužel nevyšlo, ale jinak jsem s kluky z áčka velice spokojený. Makali. Proti Kladnu zahráli dobrý zápas.“
Předpokládám, že vás zahřálo u srdce, když fanoušci Slavie i Kladna skandovali vaše jméno, že?
„Jojo, kladenští fanoušci byli výborní, potěšili mě. Jsem rád, že se taky přidali k našim fanouškům, bylo to skvělé.“
Kdybyste měl vypíchnout, co je nejlepším momentem ve vaší kariéře?
„Na co nejvíc vzpomínám je první titul. Byl první a asi nejkrásnější.“ (usmívá se)
Jak se ohlížíte za roky strávenými převážně ve Slavii, za kterou jste dokázal odehrát 1122 zápasů?
„Těžko, to se nedá takhle shrnout. Ale nejspíš perfektně. Ve Slavii jsem byl strašně spokojený. Už od té chvíle, kdy jsem ve 24 letech, nebo kolik mi to bylo, přišel do Prahy, bylo všechno perfektní. Pak jsem si na chvíli odskočil zkusit štěstí do Ameriky. Tam se to nějak extra výrazně nepovedlo, ale zahrál jsem si NHL. Pak jsem se vrátil, přišly dva tituly se Slavií, což bylo výborné. Do toho jsem stihl si zahrát za národní tým na mistrovství světa, takže spokojenost. S kariérou jsem spokojený.“ (usmívá se)
Vydržel jste hrát až do 45 let. Co vás drželo u hokeje?
„Mě to bavilo, člověka to musí bavit a musí tomu taky hodně dávat. Samozřejmě nesmí mít smůlu na zranění. Já měl štěstí, že se mi všechno tak nějak povedlo, takže mi to vydrželo takhle dlouho.“
Když jste viděl o rok staršího Jaromíra Jágra na kladenské střídačce, měl jste představu, že byste si ještě zahrál?
„Občas se mi to honí hlavou, když kluci hrají dobře a nejsou pod tlakem. V tu chvíli si říkám, že bych ještě mohl. (směje se) Ale kdepak, už o tom nepřemýšlím. Teď jsem u juniorů na střídačce, baví mě to a jsem šťastný.“
Myslíte, že jste se v trénování našel?
„Nevím, jestli mi to sedlo, ale baví mě trénovat. Jsem spokojený, máme tam dobrou partu, takže panuje maximální spokojenost.“
Jak vnímáte zapojení více juniorů do áčka Slavie?
„Je dobře, že se to omladilo. Nějak extra moc peněz tady není, je třeba vychovávat svoje hráče, postupně je zapracovávat a za dva tři čtyři roky to na nich můžete stavět. Líbí se mi to, ten krok není špatný. Když se tým občas doplní nějakými hráči, tak by to takhle mohlo fungovat.“
Související články
